Měl jsem tuto tajuplnou alternativní metodu vyzkoušet. Regresní terapeuti si však zakládají na tom, že léčí problémy. Navštívil jsem tedy dva z nich s tím, že se potřebuji zbavit svého strachu z lidí. Když totiž pracujete na problému, dostáváte se lépe do svého minulého života, kde se původ problému skrývá.

Poprava za úsvitu

Moje první regresní terapeutka Hana Magerová pustila meditační hudbu s pískáním delfínů, šuměním lesů a zurčením vody. „Zavřete oči. Nevnímejte své tělo, jenom duši. Představte si, jak jdete po schodišti dolů. Jděte pomalu, až narazíte na dveře. Otevřte je. Za nimi je jen prázdný vesmír. Nechte se volně unášet, dokud nenarazíte na nějakou vzpomínku spojenou s vaším strachem z lidí,“ vyslovuje pomaličku a já se postupně pod dojmem jejích slov propadám hluboko do svého podvědomí. Bloudím svou myslí a úpěnlivě hledám nějakou hluboko zasunutou vzpomínku, která by snad mohla vysvětlit mou panickou hrůzu z lidu obecného. Najednou se vidím uprostřed obrovského davu. Stojím s dalšími sedmi lidmi na voze, který projíždí náměstím plným lidí. Vidím jejich obličeje rozšklebené nenávistí. Křičí, ale já jim nerozumím. Nechci se na ně dívat, ale nemohu odtrhnout zrak. Začínám cítit strach a třesu se. Nejen ve své představě, ale i ve skutečnosti. Vidím, jak nás přivážejí na vyvýšené pódium, na němž stojí osm šibenic. Kat v černé kápi mě vytáhne z vozu a dostrká k šibenici. Navlékne mi na krk oprátku, a když všichni stojíme na špalcích, jeden po druhém podkopne. Cítím, jak se dusím. Pak je zase tma a já ve své mysli pluji vesmírem. Podle terapeutky jsem právě v myšlenkách prožil svou smrt popravou. Vysvětluje mi, že tento můj zážitek z minulého života může být právě důvodem mého současného strachu z lidí. Musím si to prý uvědomit a až si tento zážitek zpracuji, přestanu se lidí bát.

Na trhu s otroky

Svůj druhý zážitek s minulým životem jsem prožil u jednoho z nestorů české regresní terapie Andreje Dragomireckého. Tentokrát žádná hudba s delfíny a šumícím potokem. Z otevřeného okna dovnitř prosakuje hluk aut a tramvají z ulice, ale metoda uvedení do pozměněného stavu vědomí, ve kterém se lidem vybavují vzpomínky na minulé životy, je podobná. Opět si se zavřenýma očima představuji, jak opouštím své tělo a putuji vesmírem tak dlouho, dokud se neobjeví zasunutá vzpomínka. Tentokrát jsem otrokem na tržišti. Zase plném lidí. Jsem černý jako noc bez hvězd. Mám sucho v ústech a cítím, jak praží slunce. Do představy se vkrádá myšlenka, že se nacházím na jednom z ostrovů v Karibském moři. Na tržišti se procházejí lidé, oblečení ve stylu sedmnáctého století, a zvědavě mě okukují. Cítím k nim nenávist. Dál už můj příběh nepokračuje. Popelářům na ulici spadne s rachotem popelnice plná střepů a moje vzpomínka na minulý život se vytrácí. Zůstává jen pocit ponížení a nepříjemných rozpaků. 

Jak jsem se tam dostal?

Říkají tomu pozměněný stav vědomí. Vnímáte, co se kolem děje, víte, kdo jste, kde jste, kdo je okolo vás. Není to hypnóza, není to sugesce. Jste jen uvolnění a otevření své fantazii. Když vám zazvoní mobil, tak ho zvednete a řeknete: „Ahoj mami, teď neruš, zrovna bojuju u Lipan.“ Dostáváte se do něj tak, jak píši – ve fantazii, jdete po schodech a hledáte v hlavě obrazy, pocity, tváře apod. Až si něco vybavíte, jste tam a začnete to popisovat. Nic záhadného v tom není. Jen sedíte či ležíte a fantazírujete si.

K čemu to?

Regresní terapie má za cíl hlavně léčit psychické a fyzické problémy klientů. „Touto alternativní metodou lze řešit, až na výjimky, všechny psychické problémy a na ně navazující problémy fyzické,“ tvrdí na svých stránkách známý český terapeut František Cappellari. Podle něj i jeho kolegů lze terapií odstranit migrénu, bolesti zad, hlavy, alergie, astma, strach ze zvířat, hadů či hmyzu, a dokonce i problémy s nadváhou. Cappellari popisuje třeba příběh klientky, která měla problém se strachem z budoucnosti, stažené hrdlo a křeče v břiše. Při terapii přišli na to, že ji na konci třináctého století hodili živou do jámy a zakryli balvanem. Tam pak žízní umřela. Při tom pociťovala strašlivou hrůzu a strach. Několikrát si své vzpomínky prožila a smířila se s nimi. Pak přešly i její potíže. Známý astrolog Antonín Baudyš mladší se zase děsil kožených bund s bílými kožíšky, tzv. beránky. Pokaždé, když takovou bundu uviděl, se mu udělalo mdlo. Při regresní terapii zjistil, že takovou bundu nosil jako letec za první světové války a při letu jej nepřítel rozstřílel jako cedník. Díky zpracování této vzpomínky se své fobie z kožených bund nakonec zbavil.

Vraždili se navzájem

Kromě zdravotních problémů se regresní terapie zaměřuje i na řešení nefunkčních vztahů. Prý si často vybíráme partnery, s nimiž jsme chodili už v minulých životech. Regresní terapeutka Hana Magerová tak třeba vysvětluje lásku na první pohled. Kdepak, ta neexistuje! To jsme jenom zase narazili na člověka, s nímž jsme už prožili nějaké to minulé století.
Jenže, jak to ve vztazích bývá, nejsou jenom krásné, ale i špatné, a to negativní, co jsme si přinesli z minulých životů, musíme zpracovat. Typický je případ jednoho manželství, které bylo spíš než láskou naplněno vzájemnou nevraživostí. Nepomohlo nic, ani manželská poradna, a tak spolu začali chodit k regresnímu terapeutovi. Po desítkách sezení přišli na to, že spolu střídavě žijí už od dob babylonské říše. Prvních asi pět manželství bylo v pořádku, ale potom najednou manžel začal ženu podvádět a ona, aby se pomstila, mu dala jed do vína. To už bylo za časů antického Říma. Manžel jí to ve středověku dvakrát pěkně oplatil, když ji jednou ukradl otci a prodal jako konkubínu zhýralému šlechtici, a podruhé ji při vojenském tažení znásilnil i s tlupou svých kamarádů a pak jí prořízl hrdlo. V sedmnáctém století ho zas ona pro změnu přivedla svou nevěrou k sebevraždě, a takto vesele prý spolu pokračovali až do dnešní doby. Zatím žijí oba, nepodvádějí se, netráví ani neprodávají zhýralým zbohatlíkům. Naopak. Po uvědomění si kořenů vzájemné nevraživosti si odpustili a žijí spolu tak, jako když ve starověku začínali. Jiný příběh popsala zase terapeutka Marie Říhová. Přišli za ní manželé, kteří se měli rádi. Žena však trpěla depresemi. Společně zjistili, že její manžel byl v minulém životě hostinským a ji si vzal jako holčičku na vychování. Nějak ho však přestala bavit, a tak ji v pěti letech utopil. Když se v současnosti smířila s tím, že ji manžel kdysi utopil, odpustila mu a deprese zmizely.

Dobře mu tak

Pokud se vám předchozí příběhy zdají jako pěkné dryáky, tak se zhluboka nadechněte, bude to ještě horší. Regresní terapeuti pracují s pojmem karmické zodpovědnosti, tedy s tím, že máme zodpovědnost za své minulé životy, že si z nich s sebou neseme hříchy a nevyřízené účty a pykáme za ně. Regresní terapeutka Marta Foučková při svých hodnoceních zachází daleko. Na Titanik se podle ní před tragickou plavbou nalodila pouze sestava bývalých pirátů určených k utopení. Andrej Dragomirecký zas zaznamenal případ těžce postiženého chlapce. Svou nemoc dostal za trest. Ve středověku totiž obětoval při satanistickém rituálu dívku, svou současnou matku – na její pomoc je nyní odkázán. Někomu taková konstatování můžou ulehčit život. Je jednodušší smířit se s tím, že teď zažíváme tresty za své zločiny z minulých životů, že trpíme kvůli někomu, kdo dřív trpěl kvůli nám, jsme okrádáni někým, koho jsme dřív okrádali my. Ale teď něco pro uklidnění: Můžeme mít v minulosti na svědomí i věci pozitivní a naopak z nich dnes těžit.

Je to pravda?

Skutečností jsou zdokumentované případy, kdy se klientům podařilo pomocí regrese vyléčit některé alergie, vyrážky, deprese nebo fobie. Otázkou ovšem zůstává, jestli to bylo skutečně proto, že se vrátili do svého minulého života a vyřešili si z něj nějaký problém, nebo k tomu došlo samovolně jako vedlejší produkt terapie. Pravdou je, že zážitky z regresí jsou velmi silné. Jenže nepřinášejí žádný, byť nepřímý důkaz, že si klient prožil část svého minulého stavu bytí. Nestalo se, že by si někdo ‚znovuvzpomněl‘ třeba na svou existenci v době Říma a začal mluvil plynnou latinou. Nikdo si nevzpomíná ani na konkrétní jména, data nebo informace, které by po následném dohledání šly ověřit. Vše je jen na bázi pocitů. Známý psycholog Jiří Šípek z Karlovy univerzity kdysi na téma pocitů a regresní terapie prohlásil, že pocity nelžou, ty jsou vždycky pravé. Je možné, že člověk prožívá své skutečné pocity. Jeho fantazie mu k nim však vyčarovává jako kulisu historické příběhy. Každý z nás má nějaké historické povědomí. Kolik jen scén novověkých poprav jsme viděli v televizi? Máme je někde v hlavě, a když náš mozek potřebuje, vytáhne si je. Představte si tedy, že máte někde zasunutý pocit strachu z toho, jak jste spadli ze zídky a rozbili si koleno. Ta scéna je zapomenuta. Pocit strachu z výšky ale zůstal. Když při regresi vyleze na povrch, vaše fantazie mu nabídne třeba scénu pádu z hořící věže hradu. Není ovšem vyloučeno, že vás tato ‚falešná vzpomínka‘ strachu z výšek skutečně zbaví. Síla myšlenky je mocným medikamentem.

Je to nebezpečné?

Existuje pověra, že člověk, který bloudí svými minulými životy, se může někde zapomenout a už se do svého těla nevrátit. Je to jenom pověra. Regrese je bezpečná. Problémem je, že lidem, kteří nejsou v tomto světě zrovna šťastní, mohou minulé životy nahradit ten skutečný. Jejich fantazie jim může připravit i takové obrazy o přátelích a příbuzných, že se z toho nevzpamatují. Mého kamaráda před několika lety pronásledovala bývalá spolužačka. Při terapii totiž zjistila, že ji za dob mayské říše jako kněz obětoval bohům. Pořád po něm chtěla, aby s ní šel k terapeutce a vyříkali si to. Kamarád se tomu pochopitelně bránil. Co by se mohlo taky stát? Mohli byste vidět lidi kolem sebe a vztahy s nimi poněkud pokřiveně. Představte si, že byste si v regresní terapii vyfantazírovali, že vás váš partner zabil, prožili byste si, jak se vám jeho dýka boří hloub a hloub do břicha. Pokud byste byli nenormální, mohli byste jej začít nenávidět. Pokud vás regresní terapie láká, není důvod ji neabsolvovat. Ovšem berte ji poněkud s odstupem. A teď už musím končit. Vzpomněl jsem si, že ten parchant, co mě tenkrát dostal na tu zatracenou šibenici, je dnes můj bratr. Myslím, že nastal čas vyřídit si účty.