Začátek připomínal večer na dětském táboře. V jedné větší místnosti si na židličky postavené podél stěn do kruhu posedala asi čtyřicítka lidí s cedulkami s křestním jménem na prsou. Do čela usedl lektor kursu Jan Bílý. Židle vedle něj zůstala prázdná. To je to ‚horké křeslo‘.

A pak to přišlo

„Kdo si chce udělat první konstelaci?“ zeptal se Jan. Všichni ztichli, ve vzduchu bylo cítit napětí. Ne ale nadlouho. Najednou ze své židličky doslova vystřelila asi třicetiletá žena s cedulkou Eva. Celá rozechvělá usedla vedle lektora. Jan ji zastavil: „Víš, že není dobré dělat konstelaci v akutním stavu?“ zeptal se jí. „Ano, mě se nic zvláštního nestalo, jenže to trvá tak dlouho, proto je mi špatně,“ bránila se. Je osm let vdaná a má dva syny. Ve svazku se necítí šťastná, od svého muže neustále utíká, aby se po čase zase vrátila. Je z toho unavená a celá rodina v neustálém napětí. Chtěla by to nějak ‚rozseknout‘, ale neví jak. Doufá, že jí metoda konstelací pomůže. „Dobře, sestavíme konstelaci tvé rodiny,“ říká Jan. „Pořádně se rozhlédni, dej si čas, a pak si zvol zástupce za sebe, svého manžela a za své dva syny.“
Eva se rozhlíží po místnosti a ‚za sebe‘ vybírá asi pětadvacetiletou Ivanu. Není možné si nevšimnout, že je jí něčím podobná – pohyby i tělesnou konstitucí. Následuje výběr tří mužů, kteří mají představovat manžela a syny. Eva zavírá oči a rozestaví zástupce své rodiny tak, jak jejich pozici v rodině intuitivně cítí.
Celý volný prostor místnosti nevyužila, všechny postavy stojí v jeho jedné třetině. Zástupkyně Evy tak, že má situaci pod kontrolou, ‚manžel‘ po její pravé ruce a zády k ní, o kousek dál synové, podobně jako otec na nikoho nevidí. „Jak se cítíš jako Eva?“ ptá se lektor Ivany. „Nevím, není mi tu dobře, chtěla bych pryč, ale zároveň vím, že nemůžu,“ řekla. Ještě hůř na tom byl ‚manžel‘, který stál zády. „Tuším, že se za mnou něco děje, nevidím to a je mi to nepříjemné,“ říká. Podobně to mají ‚synové‘. Jednomu z nich bylo hned po umístění viditelně špatně. Jan jim tedy dá povel: „Zkuste se postavit tak, jak vám to bude příjemné.“ Postavy se nejistě rozpohybují.

Pochopila jsem

„Systematické konstelace umožní podívat se na problém zvenčí. Všimněte si, jak často snadno radíme přátelům, a přitom náš problém se nám zdá neřešitelný. Vidět celou situaci jinak než jen svýma očima většina lidí neumí,“ vysvětluje Jan. Je důležité oprostit se od toho, jak bychom CHTĚLI, aby rodina fungovala, a sestavit si ji v konstelaci, jak ji skutečně vnímáme. „V konstelacích stavíme pomocí jiných osob něco jako prostorový model určitého systému – v tomto případě rodiny. Mnohé systémy a vztahy mezi jejich členy jsou tak komplikované, že je velmi těžké řešit jejich neshody nějakou racionální úvahou, dohodou. Už jen z toho, jak v konstelaci lidé stojí, jak na sebe vidí, v jaké jsou vzdálenosti od sebe… můžeme získat mnoho informací. A na rozdíl od zkoumání svých problémů rozumem nebo vyprávění těžkostí se tady těch lidí ještě navíc můžete zeptat, jak jim v tom postavení je a jak by jim mohlo být případně lépe,“ vysvětluje Jan.
Systematické konstelace tedy řeší problémy určitého systému, což je množina částí (osob), které na sebe navzájem působí (vztahy). Nejčastěji se jedná o systém rodiny, proto jsou známy více jako konstelace rodinné. Můžeme v nich ale řešit také problémy například pracovního kolektivu, podniku, našich přátelství, vztahů k opačnému pohlaví a podobně. „Budeme-li mluvit o rodinném systému, nejde jenom o můj vztah k otci, k matce, ale o můj vztah, ovlivněný všemi vztahy v systému. Dejme tomu, že se do rodiny dostane nový člen, třeba se nám narodí sourozenec, celý systém se najednou změní. Třeba už jen tak, že rodiče budou mít víc starostí a my se budeme muset dělit o jejich péči s někým dalším.“
Konstelace často také odhalí (tím, jak se na celý systém podíváme, jako bychom v něm nebyli), že je problém úplně někde jinde, než jsme předpokládali. Můžeme mít úžasného partnera, hodné děti, ale stejně nám s nimi není dobře, jsme nešťastní a nespokojení a netušíme proč. Náš problém je totiž hlubší. Tak, jak to bylo i v případě Evy.

Eva bez Adama

Když postavy Eviny konstelace dostaly možnost pohybovat se tak, jak jim to bude příjemné, začal asi minutový chaos. ‚Děti‘ se snažily přiblížit nejprve k ‚otci‘, pak k ‚matce‘. ‚Muž‘ se pokoušel o nějaké smířlivé gesto, ‚žena‘ je nedokázala přijmout, zkrátka opravdu tak, jak to na začátku popisovala skutečná Eva. „Tak takhle to asi nebude stačit. Podíváme se, jestli není základ problému jinde,“ řekl po chvíli lektor a vybral z kruhu další dvě ženy, které postavil naproti Evině zástupkyni. „To je tvoje matka a za ní babička,“ řekl. ‚Eva‘ si je začala zkoumavě prohlížet. „Mě zajímá spíš ta babička. Matka mi tam jenom překáží, abych na babičku pořádně viděla,“ řekla po chvíli. Skutečná Eva to potvrdila, ano, nikdy nedokázala mít matku blízko, utíkala za babičkou. „Vidíte, není to v Evině současné rodině, jsou to určitá stigmata, která si Eva nese ze své původní rodiny,“ okomentoval to lektor. „Není těžké mít rád babičku, to je ta, co nám dává sladkosti a chodíme za ní na víkend, má pro nás spoustu času i trpělivosti… jenže matka je matka, je nám nejblíž. Je důležité se smířit nejprve s ní. Když nemáme dořešené vztahy v původní rodině, špatně se nám staví v té další.“ Pak vyzval skutečnou Evu, aby vstoupila do konstelace, Ivana jí podala ruku na zamení, že jí vrací její roli, a šla se posadit. 
Eva se tedy postavila naproti zástupkyni své matky, kterou Jan požádal, aby na Evu promluvila. „Podívej se na ni, je to tvoje dcera, řekni jí, že jsi na ni pyšná,“ nabádal ji. „Evo, jsem na tebe pyšná,“ říká bez váhání ‚matka‘. Eva má slzy na krajíčku. Jan se obrátí na ni: „Řekni své matce: Mami, jsi moje matka, jediná správná, kterou mám…“ Eva se chvíli zdráhá. Jan je ale neústupný. V tu chvíli to mladá žena nevydrží, z očí jí vyhrknou slzy. „Mami, mám tě ráda,“ vydechne. Pak se obě ženy k sobě rozběhnou a vzájemně se obejmou.

Z Marsu nebo z Venuše?

Na systematické konstelace chodí především lidé, kteří by si rádi vyřešili nějaký problém ve vztazích. Spoustu z nás něco trápí, a i když se vážně snažíme, stává se, že se nedokážeme hnout z místa a jsme kvůli tomu nešťastní. Dokud se z toho vážně nesložíme, tedy nedostaneme několikaminutový hysterický záchvat nebo nepropadneme alkoholu, nezdá se nám většinou náš problém tak závažný, abychom kvůli němu navštívili psychologa. Nebo se toho prostě jenom bojíme, protože v našich zeměpisných šířkách to není běžné. Konstelace pak můžou být jakousi, pro mnohé schůdnější, alternativou.
Konstelace nám také mohou pomoci naučit se zůstat sami sebou, nepasovat se do role, která nám nepřísluší. V té nám (stejně jako když stojíme v konstelacích zády) dobře není. „Člověk si musí uvědomit svou vlastní identitu. Muž je mužem, žena ženou. Na tom nic nezměníte. Je nutné to přijmout, naučit se být mužem, být ženou. To je často problém. Jen si vzpomeňme, kolik z nás si v době dospívání říkávalo: Nikdy nebudu jako moje matka (otec), čímž jsme v sobě podvědomě popřeli i to, co na ní (na něm) bylo dobré, tedy vlastní ženě nebo muži,“ vysvětluje Jan.
Nejčastějšími účastníky konstelace jsou lidé, kteří mají problémy právě ve své rodině, prostě si nedokázali najít cestu ke svým rodičům, partnerům, dětem, sourozencům… Tady mají možnost si to s nimi ‚nanečisto‘ vyříkat a také vnímat jejich možné reakce na konkrétní podněty, což jistě uvolní napětí a v reálu na tom pak mohou pracovat. „Není ale nutné si za každou cenu sestavit svou vlastní konstelaci, člověku pomůže, i když vidí konstelace druhých. Svým způsobem ho to očistí a na příkladech jiných lidí pomůže hledat příčiny svých problémů i jejich řešení,“ říká Jan.

Byla jsem matkou

Byla jsem vybrána do jedné konstelace jako babička. Mou dceru měla sehrát paní, která byla ve věku mé skutečné mámy. Tohle nepůjde, říkala jsem si. Nevím, jaké to je, být matka, zatím jsem pořád jenom dcera. Najednou ale stojím proti té paní a nějak podivně se mi zvedají ruce směrem k ní. Není to těžké, vážně ne. Dívá se na mě pomněnkovýma očima plnýma důvěry. Je v nich něha. „Řekni jí: Jsem tvoje matka a jsem na tebe pyšná,“ pobízí mě Jan. Říkám to a ani si nepřipadám divně, prostě to k tomu patří. Když se obejmeme, je mi dobře. Hladím tu padesátiletou paní po vlasech a cítím se lehce. Ten očistný pocit mi vydrží ještě několik dní po konstelacích. Bylo to docela napínavé a určitě zajímavé. Poznala jsem spoustu nových lidí i jejich příběhů. Většina z konstelací se mě přímo dotkla. A není na tom nic divného. Máme přece tolik podobné problémy, a hlavně všichni chceme stejnou věc – žít v harmonii, lásce a být šťastni.