V dětství jsem viděla věci, které takzvaně nejsou normální, například skřítky. Ale také tváře, postavy či zvířata. Najednou se objevili a stejně tak zmizeli. Nejstarší vzpomínku mám ze šesti let. Ležela jsem v posteli a nemohla usnout. Nejednou se ve zdi vedle nočního stolku udělala díra, do místnosti jí vlezla liška, zůstala stát a jen na mě zírala. Hrozně jsem se polekala. Bála jsem se pohnout, běžet za rodiči nebo jen volat o pomoc. Nedokážu odhadnout, jak dlouho trvalo, než jsem dokázala usnout. Podivná zjevení se ke mně stále vracela. Objevovala se v takovém zvláštním oparu, často to nebyly celé postavy, jen tváře nebo naopak těla bez tváří. Někdy to byly tváře hezké – ty mě těšily –, jindy strašidelné – těch jsem se bála. Rodičům jsem o svých zážitcích ale nikdy neřekla, snad jsem se za to svým způsobem styděla, snad jsem to nechápala nebo o tom nijak zvlášť nepřemýšlela, prostě to tak bylo, ale když jsem dospívala a chápala rozumem, že tohle prostě není běžné, přicházel stále častěji strach z neznáma.

Diagnóza?
Začala jsem o tom přemýšlet, zkoušela hledat vysvětlení, ale nenacházela. Věděla jsem, že se mi tyhle věci nejčastěji zjevují, když je tělo unavené, nebo naopak relaxuje, a napadlo mě, jestli třeba někdy nejsem v polospánku. Jenže když jsem při dalším zjevení vstala z postele a šla něco dělat, ono to tam pořád zůstávalo, na sen jsem to tedy svádět nemohla. V době kolem dvaceti jsem měla tyhle zážitky stále častěji. Třeba i několikrát do týdne, a tak jsem se rozhodla, že se chci dozvědět, co to vlastně je, a hlavně, jestli třeba nejsem psychicky nemocná. Zašla jsem tedy za lékařem a svěřila se mu. Jeho reakce mě zaskočila. Začal mě obviňovat, že beru drogy. Vyrazilo mi to dech, a tak jsem radši rychle odešla.
Další člověk, kterému jsem o tom řekla, byl můj tehdejší přítel. Ani to jinak nešlo. Bydleli jsme v domku nedaleko Neratovic a já na dvoře pravidelně každý večer vídala postavu muže v klobouku. Dokud byl venku, tak to šlo, ale když jednou v noci přišel až k naší posteli a začal mi sahat na nohu, nevydržela jsem to a příteli se svěřila. On byl dost racionální typ člověka, a tak mi pochopitelně nevěřil a řekl, že se mi jen něco zdálo.
Dlouho jsem neznala nikoho, s kým  bych si o těchto věcech mohla popovídat. Pomohla mi až náhoda. Jednou přišla má kolegyně do práce úplně nadšená z kartářky. Napadlo mě, že tahle žena by mohla pochopit i mě, a tak jsem se k ní objednala. Byla prvním člověkem, který mi nejen uvěřil, ale měl podobnou zkušenost jako já. Zeptala se, jestli vím, proč se mi ty věci zjevují. Přiznala jsem, že netuším, a ona mi řekla, že se jich tedy mám zeptat. To mě do té chvíle nenapadlo a já se rozhodla to zkusit.

Varující přízrak
Když se mi pár dní nato zase začalo něco zjevovat, tak jsem se TOHO prostě zeptala, co po mně chce. V tu chvíli se mi dva centimetry před tváří objevil odporný obličej a zakřičel na mě: „Běž pryč!“ Z toho jsem tedy moudrá vůbec nebyla. Co mi chtěl ten přízrak říct, jsem měla pochopit až druhý den, když se můj tehdejší přítel vrátil domů ve špatné náladě. A večer skončil nepříjemným konfliktem. Ošklivý obličej mě před tím prostě přišel varovat. Kdybych tehdy z bytu odešla, vztah by skončil bez problémů.
Později jsem pochopila zákonitosti těch zjevení. Když to byly hezké tváře, hezké věci, následovalo hezké období, když přišly ošklivé, následovalo něco špatného, před čím jsem takto měla být varována.

Magické rituály
Rozhodla jsem se své schopnosti dál rozvíjet a hlavně pochopit. Četla jsem a zkoušela, začala se stýkat s lidmi, o kterých jsem si myslela, že mě mohou poučit. Pochopila jsem, že to, co vidím, mohou být třeba duše mrtvých lidí, které se na nás snaží napojit či se kterými jsem nějak karmicky spojena, nebo to mohou být i mé minulé životy. V jedné z knih jsem se dozvěděla, že je dobré začít zasvěcovacím rituálem, a tak jsem se rozhodla ho provést. Jenže k tomu byly potřeba bylinky. Našla jsem si nějakou bylinkářku v Kladně a zavolala jí. Byl pátek kolem půl šesté večer a ona mi řekla, že mají otevřeno jen do šesti. Z Prahy jsem to tam prostě nemohla stihnout, ale ona byla neoblomná, že mám tedy přijít až v pondělí. „Jenže já potřebuji čarovat v neděli,“ vyhrkla jsem ze zoufalství a ona najednou řekla, že to je něco jiného, počkala na mě, dokonce i poskytla několik rad a já plánovaný rituál skutečně provedla. Bohužel mě trošku zklamal, protože jsem při něm necítila nich zvláštního. Rozčarovaná jsem šla spát, ale  sny mi všechno vynahradily. Prožila jsem v nich to pravé zasvěcení, se všemi zvláštními pocity.

Astrální cestování
Dnes už rituály nejsou centrem mého zájmu. Tím je astrální cestování. Uvědomila jsem si, že jsem astrálně cestovala už dlouho, jen jsem o tom nevěděla. Má zjevení mají v posledních letech spíš podobu toků energie (něco jako vlnění vzduchu nad vozovkou v létě) a já se s tím učím pracovat. Při koncentraci na tyto energie se pak dostávám do silných energetických toků. Že jde o astrální cestování, jsem se dozvěděla až později z knih, stejně jako důvod, proč jsem vždy po takové zkušenosti nemocná. Když se vrátíte po astrálním cestování do svého těla, je vám hrozná zima, a tak je dobré se před tím pořádně přikrýt, což jsem nedělala, a zimnici, kterou jsem pak měla, jsem prostě odnesla nachlazením.
Zkušenosti jsem získávala praxí. Například když vážně onemocněl kamarád, zrovna jsem četla knihu o Strovolovském mágovi, což byl člověk, který měl silné magické schopnosti, léčil a dokázal na sebe vzít i karmu jiných lidí, napadlo mě se na něj napojit s prosbou o radu, jak kamarádovi pomoci. A tak jsem se soustředila a ponořila do astrálu. Tehdy jsem ale porušila jednu z hlavních zásad astrálního cestování, a to zajistit, abyste nemohli být nikým rušeni. Byla jsem totiž u mých dlouholetých přátel na chalupě, opalovala jsem se na jejich krásné zahrádce a pročítala řádky o zmíněném mágovi. Mají psa, který je velmi hodný a údajně ani nikdy neštěká. Když jsem se ale snažila napojit na mága, vyřítil se ke mně a strašně na mě štěkal, vrčel a cenil zuby. Začala jsem křičet, protože jsem se hrozně lekla, a hned přiběhla celá rodina. Musel to být pro ně nepochopitelný zážitek. Pes se choval naprosto šíleně, jako by mě chtěl pokousat. Jenže nemohl. Vždycky, když už byl připravený ke kousnutí, něco neviditelného jej strhlo zpátky. Nakonec to vypadalo tak, že pes běhal kolem mě a tahal za sebou zadní nohy, jako by ho za ně někdo držel. Teprve nedávno mi došlo, že mě vlastně jejich pes zachránil od úmyslu pomoct mému kamarádovi tím, že jsem chtěla převzít na sebe jeho karmu, což byl důvod, proč jsem se chtěla s mágem spojit… pak už se mi to znovu nepovedlo.

Profesionální čarodějka
Už se tolik nebojím jako dřív, zvykla jsem si na tento způsob života, a prostě se snažím s duchy či energiemi nějak žít. Občas se mi ale stane něco, z čeho mám zase strach. Například nedávno, když jsem se při dalším setkání s energií zeptala, jestli jde o energii negativní, nebo pozitivní, vmžiku se zhmotnila v ošklivou rybu se zuby, která mi skočila do hrudníku a ztratila se ve mně. Dost mě vyděsilo i to, když jsem o zážitku vyprávěla kamarádům, jeden z nich zadal do vyhledávače na internetu fish devil a na obrazovku mu vyjel obrázek právě té ryby, kterou jsem viděla. Hned jsem volala svým duchovním přátelům s prosbou o pomoc a očištění.
Práce s energií mi ale většinou špatné zážitky nepřináší, spíš naopak. Naučila jsem se díky ní třeba zhmotnit své myšlenky, svá přání. Tak se mi daří uskutečnit vše, co chci. Nepracuji ale s negativní energií, myslím vždy na to, zda má přání nebudou mít špatný dopad na někoho dalšího. Taky si nechci přát nic hmotného, nic, z čeho bych měla materiální prospěch. Jednou jsem to zkusila – udělala jsem si rituálek na to, abych vyhrála ve Sportce, ale pak jsem se za to vnitřně nějak strašně zastyděla a hned udělala další, který by tohle přání pozastavil. Uvědomila jsem si, že nic takového k životu skutečně nepotřebuju. Po čem opravdu toužím, je můj další vnitřní rozvoj. Stále pracuji s energiemi, snažím se podívat dál do astrálu, zabývám se bylinkářstvím, masážemi, pracuji s čakrami… objevuji nové a nové věci. Jenže to mi zabíralo celý volný čas. Pracovala jsem třináct let v polygrafii, v PR, a i když to byla zajímavá práce, nenaplňovalo mě to. Tak jsem si loni splnila další přání – otevřela jsem čarodějnický obchod Witch Craft. V něm nabízím servis lidem, které zajímá magie a duchovno obecně, a chtěla bych z něj vytvořit také centrum setkávání duchovně založených lidí. Prostě magie byla vždy můj život a teď už i práce.