Jako dítě jsem byla nadšeným čtenářem knih o vlcích. Mou nejoblíbenější knihou byl Bílý tesák od Jacka Londona. To byla opravdu nejzásadnější četba mého dětství. Podvědomě jsem měla lásku ke psům hluboko v sobě. Ale dělala jsem spoustu jiných věcí – sportovala jsem, studovala uměleckou průmyslovku a pak vysokou školu. Když mi bylo osmnáct, odstěhovala jsem se od rodičů k babičce a dědovi, kteří stejně jako my žili v Jizerských horách. Ti si jednoho dne pořídili křížence huskyho s malamutem – a tenhle pes byl prvotním impulzem, proč jsem se začala zajímat o jízdu se psím spřežením, tedy o musherství.

Málo psů před saně

Kimík měl být víceméně dekorativním prvkem na zahradu, ale velmi rychle babičce s dědou vysvětlil, že záhony s kytkami ho moc nebaví. Prarodiče mi ho ale stejně nechtěli moc půjčovat, měli ho jako svoje dítě. Snad proto jsem si demonstrativně pořídila fenku huskyho Jovanku. V té době jsem začala pracovat jako konstruktérka sklářských strojů ve fabrice. Od šéfa jsem dostala ještě dva psy, protože se o ně neměl kdo starat, takže jsem najednou měla psy tři, a už jsem se těšila, až je zapřáhnu. Koupila jsem si saně, a přišlo mi divné, že je musím pořád tlačit, že to nejde jako ve filmech, kdy se člověk jen veze. Měla jsem totiž málo psů. Tak jsem si pořídila štěňátka a psů bylo víc a víc…

Jasné rozhodnutí

Najednou jsem ani neměla čas chodit do práce, pořád jsem někde běhala se psy. Postupně jsem s nimi začala jezdit na různé akce, třeba na natáčení reklam nebo na firemní akce na posilování pracovních vztahů, kde jsem vozila lidi na saních. Věděla jsem, že se musím rozhodnout, co dál – buď se musím zklidnit a smířit se s tím, že budu žít jako všichni ostatní, nebo zariskuju a budu dělat to, co mě baví – no, věděla jsem, že nemám na vybranou, počet psů rozhodl, a jsem moc ráda, že jsem to takhle udělala, protože jsem naprosto spokojená. Mám pocit štěstí, že dělám to, co dělám. Pro zájemce pořádám jízdu se psím spřežením a musherskou školu. Ale první krok nebyl jednoduchý. Rozhodně nejsem taková hrdinka, že bych si řekla: „Kašlu vám na výplaty, já si budu hrdinně o hladu!“ Tak to nebylo. Byla jsem z toho dost vykulená, ale bylo to rozhodnutí, které nešlo vzít zpátky. V té době jsem měla přítele a spoléhala na to, že mi bude oporou. I on se tak tvářil. Jenomže to nezvládl. Zjistila jsem, že není ochoten se mnou řešit problémy, které se objeví. Vykašlal se na mě, a já zůstala sama. Bylo to těžké období, kdy mi připadalo, že je všechno špatně. Jen díky pomoci přátel jsem tyhle těžké začátky zvládla.