Prožíval jste při X Factoru nervozitu s tím, jak jste postupoval do finále?

Mnohem víc nervózní jsem byl při castinzích, protože v nich mi šlo o to, abych postoupil. Při samotném X Factoru jsem byl nervózní, ale myslím, že ne nijak přehnaně. Všechny písničky jsme tolikrát zkoušeli, že se nebylo čeho bát. Jsem rád, že jsem se dostal až do finálové trojky.

Proč jste se nezúčastnil už nějaké řady Superstar?

Když byla první Superstar, tak jsem ji nějak nestihl. A v té době, kdy probíhala druhá a třetí řada, tak jsem měl poměrně dost možností zpívat, takže jsem neměl potřebu jít do takové soutěže a nechybělo mi to. Ale nebudu lhát — dělal jsem hrdinu. V té době jsem se ještě necítil na to, jít s kůží na trh.

Co se tedy od té doby změnilo?

Asi to, že stárnu. A také to, že se změnila poptávka. Teď je poptávka po známých tvářích. A já doufám, že mi v tom X Factor alespoň trochu pomůže. Kdyby mi nabídli hlavní roli v nějakém muzikálu, tak bych neměl zapotřebí chodit do X Factoru. Ale mě tu roli nechtěli dát, protože jsem nebyl v X Factoru nebo v nějaké podobné soutěži, kde bych se trochu proflákl. Třeba Vojta Dyk mě od soutěže zrazoval, ale on měl za sebou v té době roli v seriálu, angažmá v Národním divadle a roli v muzikálu. Ale já jsem seděl doma a večer jsem chodil zpívat do kavárny pro lidi, kteří u toho jedli a pili. Chyběla mi motivace a chuť.

Už vás poznávají lidé na ulicích?

Poznávají mne, ale je otázka, jak dlouho to bude trvat. Zatím si tuhle popularitu docela užívám. Vzpomínám si, jak jsem vždycky někde viděl Karla Gotta a kolem něj spoustu lidí, kteří chtějí podpis. Představoval jsem si, jaký je to pocit... A teď něco podobného prožívám osobně — to říkám bez toho, aniž bych se chtěl srovnávat s Karlem Gottem. Ty krásný věci spojené s popularitou zatím převažují. Začal se mi plnit sen. A troufnu si říct, že si teď v hudbě mohu dovolit spoustu věcí, které bych si předtím dovolit nemohl. Účast v X Factoru byla pro mě skvělý odrazový můstek.

Rozdávání autogramů a fanynky jsou jedna věc, druhá věc je zase zákeřný bulvár. Co nejošklivějšího jste si o sobě přečetl?

Asi to, že jsem zradil kamarády z kapely a že jsem je připravil o půl milionu. To mě hodně mrzelo. Chtěl jsem to nějak napravit, tiskový mluvčí z X Factoru mi domluvil, že tuhle informaci budu moct dementovat v Blesku, ale ten o to nakonec neměl zájem. Musel jsem to nechat vyšumět... Kamarád z té kapely, kterou jsem údajně připravil o peníze, mi radil, že se takovým věcem mám jen smát. Ale o něm takové lži nepsali! Vždyť kolik lidí čte takové deníky? Pět milionů? Třetina národa? To je přeci hrozně moc lidí! A taková paní Nováková z Horní Dolní si řekne: ‚Teda, ten Ruml, to je ale darebák! A ještě se tváří jako hodnej kluk!’ A přitom celý ten článek byl lež!

Dokážete si představit, že byste třeba týden byl absolutně bez hudby?

Dokážu. Je to taková má teorie — pokud člověk chce složit nějakou muziku, tak by alespoň týden neměl nic poslouchat. Chodit jen do lesa, na procházky...

Ale stejně si u toho budete prozpěvovat?

Možná ano. Ale když slyším nějakou reprodukovanou hudbu, tak mě to svým způsobem ovlivňuje, nebo naplňuje, a pak už nemám tu správnou náladu k psaní nějaké písničky. Vždyť většina skvělých písní vznikla z nějakého přetlaku. Třeba z takového, že někdo dlouho nic neposlouchal, nebo se dlouho něčím trápil, nebo když měl radost.

Myslím, že největší hity vznikají právě v okamžicích, kdy žádná radost není.

U někoho to tak platí. Jak se znám, tak když jsem byl po rozchodu, tak jsem na muziku neměl nejmenší náladu. Vůbec. Nic mě nebavilo.